Je to o jediném: NEVZDAT SE

Dneska jsem dělal pořádek ve svých foto albech a při třídění fotek jsem narazil na několik skvostů z „minulého života.“ Částečně jsem se sám sobě zasmál a částečně jsem se nad svým bývalým já zhrozil se slovy: „Ty vole. To jsem fakt byl já?“

Ano přátelé, TO všechno na fotkách níže jsem BYL skutečně já. BYL, protože vždycky když tyhle fotky z minulého života vidím, utvrdí mě to v tom, že TÍM už nikdy NECHCI BÝT. A přitom stačilo změnit tak málo. A už tak dávno. Jen vědět jak na to.

Jak jen je to pořekadlo? Pro les neviděl stromy? Tedy podobně, jako když kolem sebe v rodině vidíte jen obézní lidi, bude vám „být obézním“ připadat naprosto stejně přirozené, jako když se narodí pták, co bude celý život jen chodit po zemi, protože ho nikdy nenapadne mávnout křídly, aby se proletěl. Protože to nikdy nezkusil. Všichni kolem něj celý život jen chodí po zemi a on přece musí taky. Nikdo mu neukázal jak na to. Jak se rozlétnout a hltat plnými doušky z číše dosud nepoznaného. Když se ten pták ale podívá nahoru na modré nebe a uvidí tam létat mnohem víc ptáků, než chodit kolem sebe po zemi, řekne si: „Když můžou oni, tak proč bych vlastně nemohl taky?“ Zprvu to pro něj bude složité, když to nikdy před tím nezkusil. Každé mávnutí křídly bude bolet, pálit a bude mít chuť se na to vykašlat. Ale pak se to najednou zlomí, a aniž by to tomu ptáku přišlo na mysl, létání se stane jeho přirozeností, jak tomu mělo odjakživa být. A půjde to čím dál lehčeji. Čím dál snáz, až se to stane jeho součástí.

Já vím. Hloupé přirovnání. Jenže mi to strašně připomíná mě samotného. Taky jsem si celý život myslel, že mi je předurčeno být obézním a jiné to nebude. Plácal jsem se jako ten pták na zemi, chodil kolem dokola a zobal zrní a kynul. Jenže když jsem uviděl dostatečný počet ptáků, co dokázali létat, řekl jsem si, že tomu dám šanci taky.

Kolik potřebujeme slyšet úspěšných příběhů, než se pustíme do budování vlastního?

Mávl jsem křídly a to první nadnesení tak nějak moc nabudilo a nakoplo. A tak jsem těmi křídly začal mávat trochu víc. A doteď mávat nepřestal. Jasně. Ne vždy jsem stoupal vzhůru. Občas jsem se nechal unášet větrem a jen tak plachtil, trochu se snesl zpátky k zemi, ale když už jednou člověk začne budovat svůj sen, musí vytrvat. O ničem jiném to není. Nejhorší je totiž začínat pořád od znova. Třeba jako ty zástupy slečen, co potřebují každé léto nutně zhubnout do plavek a tak drží měsíc, dva brutální dietu, dřou ve fitku, něčeho málo dosáhnou, ale skončí dovolená, skončí léto a ony se vrátí tam, kde byly předtím. A za rok zase znova. Připomíná to podobnou věc, jako když se snažíte vyšlápnout do patra po eskalátoru, který jede ale dolů. Vyšlapete pracně do poloviny, řeknete si: „Fajn. To stačí.“ Zastavíte se a za chvíli jste zpátky dole a divíte se proč. Tahle cesta je ale o naprosté změně uvažování. Tohle není dieta. Tohle není sprint, kdy doběhnete do cíle, užíváte si euforii a říkáte: „Tak hurá. Mám to za sebou.“ Tohle je životní styl. Tohle je maraton, kdy doběhnete do cíle a běželi byste klidně dál, protože vám to přijde po těch 42 kilometrech tak nějak přirozené. Prostě si na to zvyknete a berete to jako něco přirozeného. Ne jako omezení, či nutné zlo, ale jako návyk. Jako svou součást.

A ať už jde o hubnutí, nebo cokoli jiného, vždy je to o vytrvalosti. Vždy je to o tom nevzdat se. Jít stále kupředu. Byť po malých krůčcích. Protože i když si zrovna jen tak plachtíte vzduchem, abyste po pár metrech zase pořádně máchli křídly a vyletěli zase o něco výš, jste na tom mnohem lépe než ti ptáci dole, co si myslí, že křídla mají jen na ozdobu a při pohledu na vás jen kroutí hlavou a hledají nějakou výmluvu, aby zrovna oni nemuseli. Chce se to jen naučit létat a pak, pak už to jde samo.

Snili jste někdy o létání a neměli odvahu to zkusit? Nečekejte. Mávněte křídly ještě dnes. Já už na vás čekám nahoře. 🙂


2004-022004-01200620092013


2016-002016-032016-01


Komentáře

Komentáře

Listopad 2nd, 2016 by
Inline
Inline