Ostravský maraton 2016

Dneska jsem uběhl svůj první půlmaraton. Ty vole. Já. Já, který jsem ještě tři roky zpátky měl 155 kilo a nebyl jsem schopný uběhnout 500 metrů, aniž bych nevyplivl plíce.

Ale byl to boj. Přiznávám. Přípravu jsem dost podcenil (škola byla prostě přednější) a do neděle 11.09.2016 (kdy se tenhle můj prozatímní životní závod konal) byla zatím nejdelší vzdálenost, kterou jsem kdy uběhl v kuse necelých 12km. O to to však pro mě byla větší výzva. Dokážu to, nebo ne? Doběhnu, dojdu, doplazím se, nebo to vzdám? Poslední možnost jsem zavrhl hned jak mi přišla na mysl. I kdybych se měl doplazit, tak dokončím. S tím jsem do svého prvního půlmaratonu šel. S tím, že to nevzdám!!!

Startovalo se v pravé poledne. Teploměr ukazoval už druhým dnem 30 stupňů celsia ve stínu a na nebi byl jediný pidimráček, který se asi slunil. Horko nejenže zajišťovala ta žlutá žhnoucí potvora na obloze, ale i rozpálený asfalt cest, po kterých se běželo. Míst, kde by se cestou dalo schovat do stínu, bylo opravdu poskrovnu. Hooodně poskrovnu. Bylo mi jasné, že jestli chci v tom hicu přežít, musím to brát zvolna. Proto jsem netlačil na pilu.

Odstartovalo se a nějakých 30 vteřin trvalo, než jsem se rozběhl. Dopředu jsem se záměrně necpal. Začátek byl volný, řekl bych klidný a běželo se fakt dobře. Což pro mě byla tak trochu matoucí situace a následovala první chyba. Tou bylo, že jsem proběhl první občerstvovací stanicí na pátém kilometru, aniž bych se napil. Měl jsem strach, že vypadnu z rytmu a bude to horší, než běžet dál a cítil jsem se v pohodě. Od cca sedmého kilometru jsem se za tohle rozhodnutí proklínal a nadával si do nepublikovatelných částí ženských dolních partií a kupředu mě hnala hlavně představa vody na desátém kilometru. Tam, doslova jako životabudič pomohlo, když mě pán za stolkem slil studenou vodou. Hotový orgasmus, když ta studená voda tekla po zádech, to vám povím. 🙂 Kopl jsem do sebe dva jonťáky, dal si energygel co jsem měl s sebou, zapil to ještě kelímkem čisté vody a hurá do druhé půlky.

Kupodivu jsem nohy po pár set metrech zase dostal do tempa, nic nebolelo (což mě samotného překvapilo), takže se běželo opět fajn. Ani jsem se nenadál a vida ho. 14,5 km a další občerstvovačka. Dal jsem si nějaký hroznový cukr, co jsem vyfasoval ve středu na Opavské míli, další dva jonťáky, na vyčištění držky kelímek vody, zase jsem se svlažil vodou z lavoru od hlavy až po trenky a hurá do poslední třetiny.

A tady byl tak trochu průser. Poslední třetina se totiž táhla hlavně po rozpálené cestě a teď už vím, jak to nejspíš vypadá v pekle. Na zhruba 3 kilometry jsem se zakecal s nějakým klukem, co běžel maraton (bláááázen) a trochu jsem přidal do tempa s ním. Docela jsem koukal, že jsem během té doby předběhl asi dalších 15 lidí, nic mě nebolelo a já byl ještě schopný během běhu mluvit. Po výběhu na most přes Místeckou jsme se rozloučili (borec byl přeci jen rychlejší a já jsem ho i přes své zvýšené tempo brzdil) a tak jsem zpomalil.

Hlavně proto, že aniž by mi to došlo, tak ty 3 kilometry jsem dost přepálil. Druhá chyba. Nohy mě sice nebolely (i když se začínala zvolna ozývat levá achilovka – nic co by se nedalo vydržet), ale už jsem neměl prostě síly. Kolem 19 km na mě přišla neskutečná krizovka, kdy jsem v podstatě neběžel, ale pár set metrů jen šel. V držce bylo jako na Sahaře (nejsem asi sám, kdo by v těchto místech a v tom hicu obzvlášť uvítal polní lazaret v podobě občerstvovací stanice) a i když jsem neměl čím to zapít, dal jsem si poslední tři kousky hroznového cukru co mi zbyly v kapse a zkusil zase běžet. Nějakého půl kilometru. Pak jsem opět na pár set metrů přešel do chůze, protože to horko bylo neskutečné a já myslel, že se roztopím jak sněhulák ve vysoké peci. Když jsem tak koukal před sebe (ani jednou jsem se během celé doby neotočil zpátky), jako já na tom byli fakt všichni. Pochod zombíků to připomínalo. 🙂 Ale zařekl jsem se. Zařekl jsem se, sebral poslední síly co jsem ještě měl někde v malíčcích u nohou a tu poslední míli jsem se sebezapřením doběhl. Už kvůli sobě jsem musel.

A řeknu vám, ten pocit kdy časomíra ukázala moje jméno a finální čas, ten byl k nezaplacení.  V čase 2:24:04 jsem s pokorou pokořil sám sebe a dokončil svůj první půmaraton. Tyvoe já. Já, kdo měl na gymplu problém dokončit patnáctistovku.

Ten pocit, kdy překonáte své vlastní limity a dokážete si, že zvládnete víc, než si dokážete vlastně představit, ten je k nezaplacení a přeji Vám všem ho jednou zažít.

***
Today I finished my first half marathon.
I must admit, I underestimated preparation, but it was much bigger challenge. Can I do it, or not? At 19km came unbelievable crisis and few hundred meters I literally just walk, same it was somewhere about 20km, but then, I found rest of my energy and last mile I run again. I finished with time 2:24:04
It was 30 celsius degrees in the shade and almost whole track was situated to asphalt roads. Now i know, how hell must look. I’m extremely satisfied I did it. I can’t believe it yet. I ran half marathon.

 

 

Processed with MOLDIV

Processed with MOLDIV

Komentáře

Komentáře

Září 11th, 2016 by
Inline
Inline